Příbuzné jazyky

Irština (Gaeilge, Irish Gaelic)

V období od 1. do 6. století byla irština zapisována písmem ogam. To postupně - pod vlivem christianizace Irska ve století pátém - nahradila klasická latinka a jazyk absorboval i mnohé lexikální výpůjčky z latiny, zejména z církevní a náboženské oblasti. Od konce 8. století bylo Irsko, stejně jako zbytek britských ostrovů, vystaveno stále častějším severským nájezdům. Od poloviny 9. století se Seveřané začali v Irsku systematicky usazovat a položili tak základy irské urbanizaci - v tomto období byla založena města Dublin, Wexford či Limmerick. Narozdíl od některých dialektů skotské gaelštiny, které byly kontaktem se severštinou výrazně ovlivněné, byl kontakt irštiny a severštiny značně omezený. Pokud irština ze severštiny přejímala, jednalo se zejména o výpůjčky terminologie v oblasti mořeplavby. Největší vliv na irštinu měla vždy angličtina. 

V obobí od 13. do 17. kontrolují psanou formu irštiny zejména básníci a bardové. Vznešená a vysoce stylizovaná forma jazyka používaná v tradiční poezii se tak na dlouhou dobu stává normou a také jedinou verzí irštiny, která byla zapsána. Zkoumání vývoje irštiny do dnešní podoby a počátek moderních dialektů je proto těžké vysledovat, oficiální rukopisy obsahují jen drobné a nahodilé zlomky běžně používaných verzí jazyka.

S rozpadem tradičního společenského uspořádání v 17. století skončila i privilegovaná pozice bardů coby strážců jazykové čistoty a ke slovu přichází hovorová irština. Na počátku 19. století mluvilo irsky cca 3,5 milionu obyvatel (z celkového počtu cca 5 milionů irské populace).

Irština byla dlouho jazykem primárně ústní kultury. Jak poznamenává Cathair Ò Dochartaigh, jedním z důvodů relativně málo rozšířené gramotnosti (např. v porovnání se Skotskem či Walesem) je i neúspěch reformace v Irsku. Reformační křesťanství, zdůrazňující význam čtení Bible pro individuální zbožnost, výrazně přispělo jak ke konsolidaci národních jazyků zemí, které přijaly jeho učení, tak k šíření gramotnosti mezi běžnou populací. Dalším důležitým faktorem je i faktická neexistence vzdělávací tradice v irštině od 17. století. Tištěné irské dokumenty jsou však až do pozdního devatenáctého století poměrně vzácným jevem. 

Výraznou ranou pro irský národ a zejména pro mluvčí irštiny, kteří většinou patřili k chudším vrstvám venkovského obyvatelstva, byl i hladomor v letech 1847-1848, následkem kteréhož irská populace klesla na polovinu. Dalšími následky hladomoru byl i masivní odliv obyvatelstva z venkova - do velkých měst i do Ameriky. 

V druhé polovině 19. století se stále více probouzelo irské národní sebeuvědomění a irština začala být vnímána i jako jeden z prostředků posílení svébytnosti Irska. R. 1893 byla proto založena organizace "Gaelic League" (Gaelská liga) s cílem irštinu rozvíjet a podporovat.

Ačkoliv bylo irské povstání proti britské koruně o Velikonocích r. 1916 krvavě potlačeno, r. 1922 se Irsko stalo samostatným státem (do r. 1949 sdílelo s Velkou Británií panovníka a bylo členem společenství Commonwealthu, od r. 1949 je republikou, v jejímž čele stojí prezident) a péče o irštinu je tedy v kompetenci irské vlády. Dnešní počet mluvčích irštiny se odhaduje na 1,66 milionu.

Zdroje a odkazy:

  • oficiální web věnovaný irštině (anglická i irská verze): https://www.gaeilge.ie
  • Ò Dochartaigh, C. "The Irish Language". The Celtic Languages. Cambridge: Cambridge University Press, 1992.

Manština (Gaelg, Manx Gaelic)

Keltský jazyk, z něhož se manština vyvinula, přinesla na ostrov Man (Ellan Vannin) v 5. století ta samá vlna irských osadníků, která je zodpovědná za příchod gaelštiny do Skotska. V 9. - 13. století se Man stal centrem keltsko-severského námořního království (Ostrovní království, "The Kingdom of the Isles") a dle dostupných důkazů je možno usuzovat, že tehdejší populace byla do značené míry bilingvní a ovládala jak manštinu, tak severštinu. Poté, co byl ostrov r. 1266 Perthskou dohodou spolu s Hebridami přičleněn ke skotské koruně, se manština stala nejvýznamnějším místním jazykem a zůstala jím až do konce 18. století. 

Prvním známým psaným dokumentem v manštině je překlad anglikánské sbírky modliteb a liturgických textů (The Book of Common Prayer) z období kolem r.1610, který zhotovil biskup John Phillips. V 18. a na počátku 19. století se v tištěné podobě objevovaly pouze náboženské texty a materiálu pro studium hovorové, každodenní manštiny tedy není mnoho. 

Koncem 18. století započal velmi rychlý úpadek manštiny a poslední rodilý mluvčí zemřel r. 1974. Od r. 1993 je manština oficiálním volitelným předmětem ve školách a od konce 20.století vzrůstá počet iniciativ usilujících o návrat manštiny do běžného života. 

Manština se od ostatních keltských jazyků odlišuje pravopisem, který je založen na pozdní střední a raně moderní angličtině. 

Zdroje a odkazy:

Velština (Cymraeg, Welsh)

Kornština (Kernowek, Cornish)

Poslední rodilá mluvčí kornštiny zemřela r. 1777.

Bretonština (Brezhoneg, Breton)

Zdroje:

Ò Dochartaigh, C. "The Irish Language". The Celtic Languages. Cambridge: Cambridge UP, 1992.